Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Dotisk ke knize Sen o Dakaru

Dotisk ke knize Sen o Dakaru s Karlem Lopraisem autorů Petra a Dany Kotkových. (Sen o Dakaru pohledem Milana Horky)

Po přečtení této knihy jsem byl, jako jeden, dovolím si říci z klíčových účastníků, v ní popisované expedice, zklamán. Při každé expedici se vyskytnou nějaké problémy, ale není je nutno rozebírat veřejně, zejména, když vše dobře dopadlo. Když už to tak být má, měly by mít možnost vylíčit svůj pohled všechny strany. Petr Kotek se rozhodl, že ze sebe udělá oběť a hrdinu. Lidi, bez kterých by akci vůbec akci neuskutečnil, v knize zesměšňuje a špiní. Ano, dovolím si tvrdit, že beze mne a mého kamaráda Mirka Šimáčka by akci nepodnikl. Proto reaguji a popisuji svůj pohled na věc, Přiznávám, že místy trochu neohrabaným jazykem. Čas, který psaní věnuji, bych raději věnoval práci v dílně, což by ve svém důsledku bylo přínosnější. Pokusím se příběh mnou vlastněné závodní Tatry 815 a její účasti na akci Petra Kotka Sen o Dakaru popsat od začátku.

Jsem velký tatrovácký patriot. Proto jsem začal nákladní TATRY sbírat a renovovat. Samozřejmě jsem sledoval slavný „DAKAR“ od první účasti vozů TATRA a fandil. A měl jsem tajné přání alespoň se potkat s některým z jezdců. A měl jsem štěstí, v roce 1996 mě kamarád František Kusovský seznamuje s Karlem Lopraisem. Dnes jsme s Karlem přátelé. Ano, mohu napsat s Karlem, je to dávno, co mi nabídl tykání. O rok později přišel František s další dobrou informací: „Lopraisové prodávají auto, s kterým se naposledy slavné soutěže účastnil „POLDI team“. Auto se slavnou minulostí, s nímž předtím dosáhl sám Karel Loprais mnoha úspěchů. Honem tedy jedeme do Frenštátu pod Radhoštěm. Tam jednáme s Milanem Lopraisem. Auto je celé rozebrané. Věděl jsem, že ho chci, ačkoliv jsem neznal cenu. V té době pro mě byla každá cena vysoká, byl jsem mladý a měl rodinu. Snad zapůsobilo moje nadšení a přímluva Františka a byla mi nabídnuta opravdu dobrá cena, s velkou slevou proti původní nabídce, ale já ty peníze prostě neměl.

Přesto jsem si nechal den na rozmyšlenou, co kdyby…   Večer jsem si uvědomil, že si to opravdu nemohu dovolit a následovala noc hrůzy. Ráno, když mě manželka viděla utrápeného, sama mi řekla, ať auto koupím, že si nějak poradíme. V ten okamžik se mi ohromně ulevilo.

A začala ta nádherná práce, kterou mám rád. Mirek Šimáček, kamarád se zlatýma rukama bydlící v sousedním Ořechu mi slíbil, že mi s TATROU pomůže. Je to kluk vyučený v TATŘE a i v těch nejhorších polních podmínkách si ví vždy se vším rady. Pro „dakarku“ jsem jel do Frenštátu s dalším kamarádem Kamilem Losem. Za moji TATRU 815 sklápěčku S3 jsem si půjčil valníkový přívěs s větší ložnou plochou, abychom vše naložili. Ráno jsme dorazili do Frenštátu, kde nám vrata otevřel mně tehdy neznámý Leoš Loprais, syn Karla, se slovy „Tož hoši, to si myslíte, že se to tam všechno vende?“ Řekl jsem, že musí. Počasí nám zrovna moc nepřálo, i když byl březen, padal sníh s deštěm. Holt Beskydy. Odpoledne jsme měli konečně naloženo, protože byl náklad nezakrytý, tak mi už cestou domů volal Tomáš Tomeček, další můj kamarád a slavný závodník: „Hoši, vy vezete „dakarku“!“ Protože jsme dorazili domů až večer, nechali jsme skládání až na ráno. Ráno se sešla snad půlka Dobříče, vesnice, kde bydlím, aby pomohla. Kdybych přivezl zahraniční kamion, prošpikovaný elektronikou, tak jsem si to určitě skládal sám, to by nikoho tak nezaujalo. Hlavní mechanik pro montáž auta byl Mirek Šimáček. Kamil Los, já a můj tehdy ještě malý syn Milánek jsme mu byli k ruce. Mirek měl přece s Tatrou nejvíce zkušeností. Práce nám šla docela od ruky, i když jsme pracovali v malé nevytápěné garáži bez jakéhokoliv zvedáku nebo jeřábu. Byly jsme mladí, silní a nadšení, takže nosnou rouru, polonápravy a převodovku jsme sesadili jen rukama. Pro ty co přesně neví, o čem píši, váha těch dílů se počítá na stovky kilogramů. Smontovaný podvozek jsme vytlačili z garáže ven. Zde už jsme mohli autojeřábem, mnou první renovovanou TATROU 111, nasadit rám, motor a kabinu. Vše jsme předtím očistili, opravili a nastříkali. Po dvou měsících tvrdé práce byla „dakarka“ kompletní a pojízdná. Zbývalo opravit nástavbu. Tenkrát jsme si z legrace říkali, že s ní jednou pojedeme závod „Dobříč-Paříž-Dakar“. Pak se na nás přijela podívat kontrola a to ta největší, sám Karel Loprais. Měl jsem obrovskou radost, a to jsem ještě netušil, že po tomto setkání jich bude mnoho dalších. Po Karlově návštěvě jsme měli plánovanou oslavu. Tenkrát jsme se scházeli na neutrální půdě za vesnicí. Dneska má každý na Facebooku 2600 přátel, jako třeba Petr Kotek, který se mi tím pochlubil, ale na ulici by se nepoznali. To jsem ale odbočil. Oslava byla veliká, pilo se hlavně na Karla, jeho zdraví a vítězství. Na to jak vůbec nepiji, se mi to tenkrát vymklo z kontroly, a kamarádi mé dlouhé a těžké tělo museli dopravit domů. Věřím, že to Karlovi určitě pomohlo, vždyť v letech 1998, 1999 a 2001 byl na „Dakaru“ první a v létech 2000 a 2002 byl druhý.   

Když byla moje závodní Tatra připravena, začala jezdit na různé akce, srazy a výstavy. Například na Betlémské náměstí, kde se konal křest nové knihy Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Zde vznikla také moje rezervovanost k novinářům. Pan Hanzelka tenkrát již nemohl na nohy. Když mu bylo pomáháno s nástupem do auta, do kterého se špatně nastupuje mnohým mladším, musel si ho novinář zrovna vyfotit! To považuji k muži tohoto formátu minimálně za netaktní. Také na akci Truck Trialu v Postoloprtech jsem zažil nepříjemné překvapení. Pořadatel nás tehdy pozval jako poutač. Byli jsme dohodnuti na úhradě cesty tam a zpět, nic víc jsem nechtěl. Nestačil jsem se však divit, když přes velkou účast diváků prý nezbyly peníze na úhradu mých nákladů a já dostal jen řízek s okurkou. A jak jsem v roce 2008 jel zbytečně do Kopřivnice na 110. výročí TATRY, nebudu ani komentovat. Naštěstí byly i pěkné akce, například ve vojenském muzeu Lešany, otevření pavilónu Afrika v pražské ZOO, s Františkem Proseckým v Bystřici pod Perštejnem, dakarské setkání v Sosnové.

A jak jsem se dostal do Afriky? Začátkem října 2015 mě kontaktoval Petr Kotek, který po mě chtěl připravit Lopraisův „hasičák“, další ze slavných závodních Tater, na cestu k 30. výročí Dakaru do Afriky. Já na to čas neměl, se svými auty nevím co dřív, a tak jsem mu doporučil Mirka Šimáčka. Petr souhlasil. Ale mezitím dorazila do Kopřivnice a Frenštátu zpráva, jak dopadla předešlá cesta do Afriky s Liazem, kterou také organizoval Petr Kotek. Od některých účastníků jsem slyšel, jak to probíhalo, a jen mě varovali, ať se s ním raději do ničeho nepouštím. Ze stejného důvodu od něho požadoval Milan Loprais zálohu na zapůjčení auta, což má logiku, ale s tím se Petr tenkrát nepochlubil. Jen mi řekl, že kdyby věděl, že kousek od domova má někdo „dakarku“, tak by za mnou přišel už dávno. Konstatoval, proč by si měl tedy půjčovat auto od Lopraisů, když může použít moje. Chtěl, abych s Mirkem Šimáčkem auto na cestu připravil, a já do Afriky řídil. Řekl jsem mu, že s takovou nabídkou měl přijít spíš v červnu a ne až v říjnu, kdy je krátká doba na přípravu. Na dílně mám nepojízdný autobus v renovaci a připravovat auto na takovou cestu na dvoře je hloupost. Vzal jsem si tři dny na rozmyšlenou a pak mu zavolal, že ne. Neustále mi volal a přemlouval mě, až se mu to podařilo, ale to už byl konec října. Přestal jsem kvůli tomu chodit do práce a ne jak Petr napsal, že si vezmu dovolenou. Já jsem živnostník s jedním autem. Když nedělám, nemám peníze. Daně však platit musím a z něčeho žít také. Proto jsem třeba jezdil s horečkou, zavázaným okem, či zlomenou nohou. Od babičky jsem si půjčil berle, s kterými jsem chodil otevírat „sajtny“. Pak jsem je zapíchnul za výfuk a jel. To bych říkat neměl, ale jinak to u malého živnostníka nejde!

Připravit auto odpovědně na cestu do Afriky je něco jiného než na cestu po republice, zvláště musí-li si člověk cestou se vším poradit sám. Mirek rozebral všechny náboje, poloosy, vyměnil hadice, měchy pérování, filtry, posilovač spojky a pumpu pod spojkovým pedálem. Seřídil ventily a vstřikovače, vyměnil oleje a převodovku řízení, na ní byla totiž ohnutá hřídel. Každé ráno jsme vyjeli na dvůr, něco se rozebralo, ale večer už musela být Tatra pojízdná, aby zajela zpět. Když se stalo, že po rozebrání součástka chyběla, tak Standa Červený, další nezištný kamarád, nebo Kamil Los pohotově zasáhli, abychom se tím nemuseli zdržovat. Rozhodl jsem se, že dám do původního stavu i „plechařinu“ nástavby, protože zadní část měla „poldováckou“ úpravu. Já mám o svém autě vlastní představy a jsem detailista. Tím jsem znám. To se ale nelíbilo Petrovi Kotkovi. Už jsem měl vztek, tak jsem říkal, že si měl koupit TATRU 815 AGRO, naložit ji balíky sena, napsat na plachtu „Pomoc africkým kozám“, a do Afriky by se dostal taky. S nástavbou mi pomohl Láďa Kašák, další dobrý člověk. Chtěl jsem, aby Tatra vypadala, jako když s ní závodil Karel, tak zažila nejvíce slávy, pak už ji provázela spíš smůla. Stovky nýtů na nástavbě taky daly zabrat. Já pořád brousil a lakoval. Teplota na to byla nízká, a tak jsem si pomáhal, jak se dalo. Do nástavby jsem dal plynový hořák, plechy se ohřály a barva tak nestékala. Pomáhal jsem si horkovzdušnou pistolí a někdy i hořákem na IPU. Petr Kotek měl sice kamaráda s lakovnou, ale to by nemohl pracovat zároveň i Mirek na mechanických opravách. A čas nás tlačil. Některé náhradní díly jsme nemohli sehnat, tak jsme to řešili i s pomocí Lopraisů, a při té příležitosti jsem se dozvěděl, jaký Petr je, že ještě nezaplatil fakturu za půjčení dalšího legendárního auta TATRA, „babči“, kterou měl půjčenu na akci „Legendy“ a už chtěl zase půjčit jiné auto „hasičák“. Byli jsme šťastni, když nám náhradní díly přivezli Leoš Loprais s Otou Měřínským, když vezli  jejich závodní auta do německého přístavu. Prohodili jsme jen pár přátelských slov a honem šli zase montovat. Byl prosinec a mě začaly promrzat ruce. Bez rukavic to šlo rychleji a lakýrníci vědí, že oči nerovnost nevidí, ale přejetím ruky ji odhalíte. Přátele na Facebooku sice nemám, ale kamarády, kterým můžu zavolat, a přijedou, mám, jako třeba Marka Rakvicu z Mikulčic. Ten přijel z Moravy, aby Mirkovi pomohl s výměnou spojky. Petr Kotek měl sehnat pneumatiky a akumulátory. Vnucoval nám ruské pneumatiky Kami, které mu už odřekl Tomáš Pour, majitel soutěžního LIAZu. Vím, co tyto pneumatiky dělají na Tatře 148 a to s ní jezdím tak 50-60 km/h. Jsou hodně šišaté, nevyvážené, ale levné! Tomáš Tomeček radil, že se spíš hodí do bláta a ne do písku a na silnici. Takže pneumatiky nesehnal a akumulátory také nedopadly dobře. Místo baterek do náklaďáku přivezl malé baterky, co s nimi na výstavách napájí počítač. A přídavná světla na rampu se mu také prý nepodařilo „vybártrovat.“ To je oblíbený Petrův termín. Dříve se říkalo vyhandlovat, vyloudit nebo vyžebrat. To je Petrův oblíbený způsob obchodu. Měl i takový dobrý nápad, když prý má Mirek ve Slaném v servisu TATRA známé, tak by tam díly mohl „vybártrovat“ a až bychom se vrátili z Afriky, tak bychom je z auta vymontovali a vrátili! To by si tam Mirek udělal opravdu vizitku. Takovými šílenými nápady se Petr jen „hemžil.“ Zásoboval nás jen negativními zprávami. Třeba, že nás TATRA Kopřivnice finančně nepodpoří. Neřekl však, proč. Po telefonátu s panem ředitelem Kašpárkem jsem se dozvěděl, že hlavní důvod byl ten, že Petr trval na cestě přes Alžírsko, kde v tu dobu bylo nebezpečno a bombové atentáty ve Francii jistoty taky nepřidaly. Nechtěli být partnerem expedice, která je vysloveně nebezpečná. Důvodem byla i ne moc zdařilá cesty Liazu do Afriky, o které měli v Kopřivnici již také informace. Takže ne jak Petr Kotek v knize uvádí, že důvodem jsou Lopraisovi, kteří jsou bráni v Kopřivnici jako nepřátelé TATRY. Další špatná zpráva byla, že nepojede Ota Měřínský, prý nemůže. Mrzelo mě to, je to člověk nezaplatitelných zkušeností, a tak jsem se s ním spojil. Řekl mi, že neví, co si má o panu Kotkovi myslet. Ota mu psal, že když chce, aby jel, musí mu zaplatit očkování, protože pro důchodce jsou to velké náklady. Petr Kotek mu na to odpověděl: „Je škoda, že nemůžete jet“. Petr Kotek je takový brouk Pytlík, všechno zná, všechno ví a všude byl třikrát. Jen sliby neplní! Takže pneumatiky a baterie jsem sehnal a zaplatil já. A to bylo to navýšení, o kterém píše v knize, jen se už nepochlubil, že to podle původní dohody měl sehnat a zaplatit on. Na cesty po Čechách jsem nové pneumatiky ani baterie nepotřeboval, do Afriky ano.

Reklamy jsme mohli nalepit u Petra Bogdana ve vyhřáté dílně v Tachlovicích. Do konce prosince byla opravdu auto připravené. Po celou dobu příprav jsem odmítal mnoho zákazníků a to nebyla pro mne dobrá vizitka, o mnoho z nich jsem i přišel. Oznámil jsem Petrovi, že náklady jsou vyšší, než jsme se předběžně domluvili, protože díly, které měl dle dohody zařídit on, nezajistil. Jeho reakce na to nebyla žádná. A protože chlap je vlastně pořád jako malé dítě, tak jsme s Mirkem čekali pochvalu za naši snahu, ale nedočkali jsme se. Dělali jsme na dvoře, mrzlo a vše jsme stihli. Dnes vím, že si brouk Pytlík nedokázal představit, jak to bylo náročné, abychom to stihli. Zato nám sdělil, že příště uděláme seznam dílů, které budeme potřebovat, a on je sežene. S Mirkem jsme se na sebe podívali a nechali to bez komentáře. Když Petr odjel a trochu jsme to rozdýchali, konstatovali jsme, že nechat to na něm, tak je jisté, že by se nikam nejelo. Nebyl schopný sehnat ani ty jednoduché díly, auta, motorku a potřebné peníze. Proto posunul start z 1. ledna na 30. ledna. Podotýkám, že já jsem zatím neviděl ani korunu, vše jsem zaplatil, ale příjmy neměl. Ale odložení jsem uvítal, alespoň v klidu doděláme detaily uvnitř nástavby, jako police, šuplíky, skládací postele, jak říkal Mirek „samé zbytečnosti“. Ale já jsem věděl, že když to neuděláme teď, tak už nikdy. Dnes vím, že z 50 litrového barelu na vodu měli radost všichni, hlavně v poušti. Včetně Petra.

Také jsme absolvovali očkování proti žluté zimnici a břišnímu tyfu, kde mě doktor upozornil, že mohu mít vysoké horečky i 10 dní, což jsem právě teď nemohl potřebovat.

Sháněli jsme náhradní poloosy a homokinetické klouby, protože jsou speciální kvůli huštění pneumatik, tak to nebylo jednoduché. Pomohl Leoš a Tomáš Tomeček a další díly půjčily a věnovaly firmy Autodoprava Kozler, Autodoprava Hrabánek a Doprava Navrátil. Mirkovi se podařilo obstarat naplnění tří nádrží naftou od Miloše Mlejnka a jedné od Luboše Hrabánka. Tak Petrovi opět ušetřil peněženku. Dál jsem pracoval od rána do večera a venku se držely pěkné mrazy. Únava už dělala své. Za týden bylo 30. ledna, vůbec jsem nevěděl, zda odjedeme, a peníze jsem také neviděl. Týden před odjezdem jsme s Petrem znovu sepsali smlouvu. V té první totiž bylo, že po příjezdu budu jezdit celý rok po výstavách a akcích úplně zadarmo, to jsem již nemohl akceptovat. Poslední týden před odjezdem Mirek „naštěstí“ onemocněl.  Divíte se, proč píšu „naštěstí“, to vysvětlím později. Já v mrazu stále finišoval, začal jsem být na sebe hrdý, co ještě vydržím. Míla, můj syn, mi ještě nařezal lino na podlahu do nástavby a bylo tam najednou jak v pokojíčku. Vše se ale nasčítalo a divně mi ruplo v krční páteři, začal se se mnou točit celý svět a najít polohu pro úlevu bylo těžké. Doktor mi řekl, že to bude buď vyšší tlak nebo páteř, a později jsem zjistil, že to byly dva vypadlé obratle. Přidal mi léky na tlak a noc jsem musel trávit vpolosedě, jinak jsem byl jak na kolotoči. A Mirkovi jsem už oznámil, že mu svěřím „dakarku“ a bude muset jet beze mě. Naštěstí jsem pomalu zjišťoval, co si můžu dovolit dělat, aby se mi netočila hlava. Mirek se mezitím uzdravil a dotahoval kola, protože ohnout se bylo pro mě nemyslitelné. A nakonec mě přemluvil, abych jel.

Konečně nastal slavný den, vstal jsem ve 4 hodiny ráno, abych vše připravil. Ještě poslední procházka s pejsky a rozloučení s maminkou, které jsem až teprve teď sdělil, že odjíždím do Afriky, protože by měla strach. S Mirkem jsme dorazili na náměstí Jana Palacha, kde už čekala dakarská Liazka Tomáše Poura a Jiří Moskal, člověk, který měl jako první Čechoslovák nápad jet Dakar a to se mu také podařilo. Dorazili Karel Loprais se synem Leošem, to jsou chlapi, kteří mě dokážou nabít optimismem, energií a přivezli nám sponzorský dar, a to spoustu kartonů energetického nápoje 69. Zavítal i herec Arnošt Goldflam, který se nám svěřil, že nemá řidičský průkaz ani na „hadraplán“. Poprvé jsme se viděli se zbytkem týmu. Kluci byli bezvadní a každý dělal svou práci dobře. V sobotu ve 12 hodin jsme odstartovali. Bohužel mi nebylo zrovna nejlépe, páteř a očkování pracovaly. Petr strašil, že si poprvé lehneme až v Maroku. Cesta vedla do Německa, Francie, kde původně plánovaná návštěva Eiffelovy věže nevyšla kvůli bombovým útokům. Německo a Francii jsme projeli se 4,5 hodinovým střídáním za volantem, já, Mirek a Jarda Lhota. Špatné počasí, vítr a déšť nás provázely až do Španělska. Vítr byl tak silný a déšť se prodíral přes „ofuk“ předního okna a nám lehce stříkala voda na obličej, alespoň se nám nechtělo tolik spát. Mirek zaválel ve Španělsku, kdy vydržel jet celou noc, asi 6,5 hodiny. Proto jsem říkal, že Mirek „naštěstí“ omarodil, odpočinul si, vyspal se a teď se to hodilo. Dále vedla cesta trajektem přes Gibraltar. Při nezbytném odbavování se povedlo, že nám celník odešel s dokladem k „dakarce“ a zmizel! Najít se ho sice podařilo, ale byl to nervák. Teplota už vystoupala na 20 °C a my se mohli svléknout do triček, na což Afričané na trajektu nevěřícně koukali, protože oni měli ještě kabáty a kulichy na hlavách. Po vylodění v Africe jsme pokračovali Marokem, kde nás při každé zastávce doprovázely místní děti.

Bylo pondělí odpoledne, já za volantem, posádka spala a na mě vše dolehlo. Mikrospánek udeřil, ale strážný anděl bděl. Jen jsem škrtl o svodidla a lehce odřel poklice na kolech. Mrzelo mě to moc, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř, pokračovali jsme dál. Spát jsme šli až v úterý ve 2 hodiny ráno v jakémsi levném penzionu. Voda tekla pouze trošku a studená, tak jsme si mytí nechali na ráno s tím, že voda poteče teplá. Ráno netekla žádná!

Na konci Maroka jsme prošli další kontrolou, „dakarka“ musela jet pod pojízdný rentgen. Končila civilizace a otevřená brána pro další cestu nevěstila nic dobrého nebo bezpečného. Na kopcích byly bunkry, pytle s pískem a děla namířená do pouště, do které jsme se vydávali. Asfaltka skončila, pak už následovaly jen kameny, díry, vykradená a vyhořelá auta podél cesty. Na Mauretánské hranici nás prohledali a za šampaňské a pár piv, které jsme si vezli, jsme dostali tučnou pokutu a zabavili nám je. Dalších 120 piv naštěstí nenašli. Nechali nás čekat spoustu hodin, protože tady čas nic neznamenal. Dokud celník nedostane dáreček, nehnete se dál. Když jsme konečně mohli vyrazit, tak se už stmívalo. Po pár kilometrech nás zase zastavili vojáci, že nás dál kvůli nebezpečí nepustí. Utábořili jsme se kousek od cesty. Jen jsme rozdělali oheň, tak se vynořil domorodec s tím, že jsme na jeho pozemku mezi kuchyní a koupelnou. Dostal tričko, čepici a něco k pití a problém byl zažehnán.

S Mauretánií nás strašili už doma, nic moc bezpečno, všichni chodí tam zahalení a není to dobrý pocit. Když jsme dorazili k západní Sahaře, tak jsme řešili, kudy vlastně vede cesta. Žádná nebyla! Vede tu železniční trať, vlaky jsou dlouhé až 4 km a vozí železnou rudu. Trať určovala směr naší jízdy. V poslední vesnici jsme doplnili vodu, dotankovali nádrže. Raritou tady byla elektřina vedená kabely poházenými v měkkém písku, přes které se jezdilo.  Dostali jsme pokyny, držet se tratě, abychom se v poušti neztratili, a to hlavně vpravo, protože vlevo byly miny. Konečně jsem si mohl vyzkoušet jízdu v písku, samozřejmě jsem zapadnul. Bylo třeba sundat poklice a vyndat ventilky z kol, které by tam správně neměly být, protože doma v Čechách nepotřebují kola upouštět, ale jen dofukovat. Zjistil jsem, že jsem zapomněl vzít staré dobré ocelové čepičky. Tak jsme vyslali Jardu Šímu na motorce do nejbližší vesnice nějaké sehnat. Po vyndání ventilků bylo centrální dohušťování pneumatik funkční. I v takové poušti se najednou objevil mladý ochotný černoch s lopatou, který byl připraven pomoci. Zapadnul jsem ještě jednou, ale už jsem věděl, jak na to. Je dobré jet rychleji, když se jede pomaleji, tak podhustit kola. Pokud je třeba zastavit, tak nejlépe na nějakém větrem vyfoukaném ostrůvku. Pak už mě jízda bavila, byla to nádhera a já si to užíval. Jarda Šíma s jeho lehkou motorkou taktéž. Kameraman Jarda Jindra u svého „MYŠÁKA“ zkušeně upustil gumy s předstihem a jel bez problémů. Petr Kotek se svou Hondou projel docela dost, ale často zapadával. Než se pro něho stále vracet, přendali jsme z jeho Hondy, aby byla lehčí, věci do „dakarky“ a nechali jsme ji přivázanou za TATROU na laně a jeli jsme bez problémů dál. V poušti jsme přespali u kolejí. V noci tam chodily postavy s baterkami, byly jen dvě možnosti, buď jsou to vojáci, nebo banditi. Naštěstí první bylo správně. Po projetí pouští v prvním městě Petr zjistil, že mu teče z Hondy olej. U místní pumpy byla montážní jáma, která sloužila jako skládka. Mirek zjistil, že Honda má díru v zadním diferenciálu, z kterého už olej dávno vytekl. Našli jsme servis, kde byl ještě větší nepořádek než v té jámě. Tam kluci černošští zalepili díru a naplnili olej. Pak přišlo dalších deset chlapů a dvouhodinové smlouvání o ceně nebralo konce.

Naše strava byla pokaždé překvapením. Nikdy jsme netušili, co na nás čeká v zataveném pytlíku. Mělo tam být ohřívací tělísko, které když se zalilo vodou, začalo hřát. Ne pokaždé hřálo a ne v každém pytlíku bylo, ale když je hlad, tak i studené jídlo chutná. Chleba z domova už byl plesnivý a klobásy došly. Tatranky se daly jíst jen ráno, dokud nebyly rozteklé. Vyučený kuchař Petr Kotek nám asi třikrát uvařil. První jídlo byla přesolená a překořeněná čínská polévka. Vyřešil jsem to tak, že jsem otevřel pytlík „s překvapením“ a ten studený guláš jsem do ní nalil. Z ostatních obličejů se také dala číst nespokojenost.  Cestou jsme sbírali různé zkušenosti. Třeba jak se chovat, když zastavíme ve vesnici a sesypou se na nás děti. Cukrátka házet těsně před odjezdem. Když je to obráceně a cukrátka dojdou a není co házet, tak se to obrátí a hází se po nás, ale kamení.

Dostali jsme se do Senegalu, kde bylo obyvatelstvo usměvavé a oblečené do pestrobarevných šatů. Denně jsme polykali 600-900 km. V noci se jelo hodně špatně. Míjely nás náklaďáky, které svítily jen dálkovými světly, jedním světlem nebo nesvítily vůbec. Výjimkou nebyl ani osel na silnici, který se nemínil hnout. Samostatnou kapitolou byly zpomalovací retardéry před městy, spíše velké boule asfaltu, někdy bez značky, která by na ně upozornila. Proto u nich stála auta s upadlými motory. Ve městě kluci objevili internet a poslali fotky domů. Já, Mirek, Honza Rajniš a Petr jsme čekali u Tatry. Dostal jsem nápad, že místo čekání pojedeme dál, najdeme za světla něco za městem na přespání a uděláme údržbu. Šéf týmu měl za úkol oznámit to ostatním klukům. Projeli jsme pár vesnic a našli stodolu, za kterou jsme zajeli, rozdělali oheň, aby nás kolegové lépe našli. Jelikož šéf klukům nic nevyřídil, minuli nás a ujeli zbytečně asi 120-150 km. Navíc vysílačky, které jsme měli pro tyto případy, už nefungovaly. Kluci byli naštvaní. V knize se psalo, že Jarda Šíma byl rozzuřený jako býk, ale už se nepsalo, kdo to způsobil, a že se dotyčný ani neomluvil. Aby toho nebylo málo, tak jsem se další den od Petra dozvěděl, že loď, která měla odplout asi za týden po dosažení našeho cíle s Tatrou na palubě do Evropy, nebude. Do rána jsem neusnul. Celou noc se mi honilo hlavou, jak to celé dopadne. Podobnou „kotkovinu“ jsem očekával, proto jsem si sebou vezl i nějaké peníze navíc, kdybych se domů musel dostat na vlastní pěst. Další den už ruply nervy i mě a vynadal jsem mu za neexistující loď i za kluky. Po několika hodinách mi oznámil, že loď je, ale vypluje až za tři týdny. Jak to s tou lodí bylo doopravdy, se už asi nedozvíme.

Po deseti dnech jsme konečně dorazili do kempu, který vlastnil nějaký Francouz. Kemp byl obehnaný vysokou zdí a hlavně tam byly konečně i sprchy. Tady jsem se umyl opravdu s chutí. Večer jel Petr pro Karla Lopraise na letiště a překvapením bylo, že přivezl i jeho bratra Milana. Od té doby bylo vše v pohodě. I Petr se snažil, aby neudělal nějaký průšvih. Jeho chování se změnilo k lepšímu. Pak nás čekaly už jen příjemné úkoly. Předání dárků v dětském domově, natočit záběry zvířat a TATRY v národním parku. Doprovázel nás strážce parku, který nám dával pokyny, kdy vypnout motor až se objeví nějaké zvíře. Dostal jsem se celkem blízko k nosorožci, byla to samice, která se spokojeně pásla. Pak se otočila a vypadalo to, že se rozeběhne a trochu „dakarku“ načechrá, ale strážce nás uklidnil, že je to stará, hodná a chytrá samice, která ví, že do TATRY se nebouchá. Záběry s žirafami byly horší, byly hodně plaché. Ale zdařilo se. Jsou to krásná a ušlechtilá zvířata. A byl tu poslední den, kvůli kterému celá výprava vznikla. Měly se natočit záběry u Růžového jezera a pobřeží Atlantiku s šestinásobným vítězem „Dakaru“ Karlem Lopraisem k 30. výročí prvního startu TATRY na této těžké soutěži v roce 1986. S člověkem, který tím udělal Tatře v celém světě obrovskou reklamu a celý svůj život jí zůstal věrný. Jako malý kluk jsem mu fandil, čekal na každou zprávu v televizi, chodil se rozloučit na slavnostní odjezdy z Prahy. Snil jsem o tom, že se s ním jednou do Dakaru dostanu, ale přestával jsem věřit, když Karel přestal závodit a začalo se jezdit v Jižní Americe. Nyní jsem v Africe a mohu sedět s Karlem v kabině Tatry, které jsme cestou pouští s Honzou a Mirkem začali říkat Karlička. Musím přiznat, že jsem tady díky Petru Kotkovi. Karel proháněl Tatru po pláži tak, že jsme nestačili zavírat okna a stropní vikýř, protože se nám Atlantik dral do kabiny. Svezl nás ještě menšími dunami a pak mi předal volant a dával mi vzácné rady, prostě lepšího učitele jsem si nemohl přát. Nepředstavitelné se splnilo!

Teď bych měl malý vzkaz pro Karla. Když byl v ořešské sokolovně na besedě a vše nám vyprávěl, předávali jsme mu dárek od fanoušků, kterým dělal svým závoděním celý život radost, ale na slova moc nedošlo. Dojetí pracovalo a moc jsem toho ze sebe nedostal, takže to teď napíšu: Jednou Miroslav Horníček řekl Jiřímu Sovákovi, že je rád, že mohl žít v „Sovákově době“ a já tak dodatečně říkám, že já jsem rád, že mohu žít v „Lopraisově době“. Karle, dodatečně děkuji.

Když úkol naší cesty skončil, jeli jsme s Honzou a Mirkem předat „dakarku“ do přístavu. Paní, která to měla na starosti, měla trochu prodlevu v čase. Od 9 hodin jsme na ni čekali a dorazila až v 16:00. Stihli jsme mezi tím i oběd v restauraci, také jsme pozorovali, jak plyne čas v Africe. Černí Afričané se mezitím stačili čtyřikrát pomodlit. Zastavil se provoz, vytáhli koberečky, protože nadešel čas modlení. Pak se auta opět rozjela. Vedle nás stál na silnici nepojízdný kamion. Ale nepředstavujte si ho jako náš moderní kamion plnící limity EURO 6, kterému odešla řídící jednotka. Byl to asi 50 let starý Mercedes s návěsem, který měl místo okénka u spolujezdce překližku. Schránka na baterie nebyla, takže baterie byly hozeny v kabině. Na zrcátka a světla si také nehráli. Řidičem byl mladý černoch čekající na servis. Lůžková úprava byla také zajímavá, u zadních náprav návěsu byla pověšena síť, z které čekající řidič zrovna vstal a začal pít vodu z kanystru od oleje. Po několika hodinách přijel servis. Opět mladý černý muž na skútru, který měl na sobě promaštěný vaťák, přesně takový nosil Mirek, když jsme v mrazu TATRU připravovali na cestu sem do Afriky. Přivezl hadici, kterou vyměnili, doplnili vodu a jelo se.

Konečně jsme Tatru zaparkovali 10 km od přístavu do nějakého skladu, protože přímo v přístavu by tři týdny vyšly hodně draho. Naposledy jsem si ji pohladil, zamáčknul slzu a doufal, že ji ještě uvidím. Žádný předávací protokol jsme nedostali, což Karel komentoval slovy „Hoši s Vámi bych chtěl mít dvojdomek.“ Večer jsme s Karlem, Mirkem a Jardou Šímou jeli na letiště. Taxík byl v podobném stavu jako ten rozbitý kamion. Celou cestu nám dřela zadní kola o podběhy a my jen doufali, že kola nezačnou hořet. V letadle jsem zjistil, že Petr nevyslyšel mé prosby, abych mohl sedět v uličce. Při mé výšce a bolavých zádech jsem si potřeboval udělat pohodlí. Tak jsem jednu nohu musel narvat mezi trup letadla a sedadlo a druhou k Mirkovi. Cestu jsem přetrpěl a konečně jsme přistáli doma, kde na nás čekaly rodiny, vytoužená sprcha a jídlo. Alespoň dva dny jsem si dal pauzu a pak začala klasika. Do práce, provázení v muzeu a práce s klempířem na autobusu. To prázdné místo v garáži po Karličce mě deprimovalo. Po třech týdnech, díky satelitní navigaci v TATŘE, jsme zaznamenali její pohyb ze skladu do přístavu. Uvnitř lodi signál zmizel, ale na PC jsme mohli sledovat loď, která ji vezla směrem k Evropě. Za několik dní byla u Španělska, pak měla asi poruchu a proudy ji opět unášely zpět k Maroku. Chtěl jsem po Petrovi, ať zjistí, co se děje, nebral mi telefon. Pak mě paní Kotková uklidňovala, že je vše v pořádku, loď je charterová a ta si pluje a nakládá podle momentální situace, a že čeká v Portugalsku na nakládku. Ovšem z druhého zdroje od Pepy Rendla jsem se dozvěděl, že má loď rozbitý motor a čeká, až bude v přístavu volno. Takto to trvalo dva týdny a nakonec vůbec do Portugalska neplula, motor asi opravili na moři a pokračovali dál do německého Bremerhavenu. Zavolal jsem Petrovi, protože jsme byli domluveni, že až loď dorazí do přístavu, pojede pro ni se mnou a pomůže mi vyřídit formality. Zpět se neozval, jen mi na email napsal vzkaz: „Vlak do Německa ti jede z hlavního nádraží“. Už nás nepotřeboval.  Zvolil jsem variantu „přítel na telefonu“ a v nouzi mi pomohl Jirka Šmíd, který umí německy a dále se mnou jeli věrný Mirek a Standa Červený. Nakonec jsem byl rád, že to tak dopadlo.

Na tiskovce se Petr také předvedl, ani ruku nám nepodal, už o nás nestál. Jeho verze vyprávění byla také zajímavá, potřeboval strhnout pozornost jen na sebe. Nezapomněl vyzdvihnout, že jsem usnul a boural, ale neřekl pravdu, za jakých podmínek, jak to bylo náročné před odjezdem a jak jsme byli unaveni. Ale když se začal chlubit, že s autem do města projel poušť bez problémů a kluci s TATROU stále zapadali, musel jsem vše uvést na pravou míru. Jak jsme ho táhli na laně a on byl vystrašený, aby tam nezůstal. V Praze byl opět hrdina. Nakonec nás za dobře připravenou TATRU před novináři pochválil Karel Loprais. To je ocenění nejvyšší, ne řeči Petra Kotka.

A dohoda, že celý rok budu jezdit po akcích a výstavách, a to za náklady spojené s cestou? První výstava byla „Lodě na vodě“ na Smíchově od čtvrtka do neděle. Žádné peníze jsem nedostal. V dalším týdnu mi od něho přišla SMS, že mám být v sobotu v 9 hodin na letišti v Hradci, ale po předchozí zkušenosti jsem nejel a čekal jsem, že to Petr napraví. V tomto duchu probíhaly i další akce. Někdy jsem i slyšel „ Pane Horko, Vás rádi vidíme, ale toho pána, co přijel za Vámi, toho jste si tam mohl nechat“. Také slibů návštěvy u pana prezidenta na Hradě, krátkého a celovečerního filmu, který se promítá po mezinárodních festivalech, jak nám tvrdil Petr, jsme se nedočkali. Ani jsme se ho dočkat nemohli, protože materiál do teď leží u kameramana v šuplíku. Jen té knížky, kde se Petr důkladně pochválil, politoval, že se se mnou seznámil a měl i žaludek na to se otřít o některá jména, jsme se dočkali. Knihu zachránily nádherné fotky Petra Šiguta. Jediné, co opravdu vyšlo, byla návštěva hradu, kde Karel dostal nejvyšší ocenění od prezidenta, ale to Petr Kotek určitě nezařizoval.

Jsem rád, že jsem v Africe byl a souhlasím se slovy Tomáše Tomečka: „Afrika je velký a krásný kontinent, lidé jsou tam chudí a zároveň duševně bohatší než my Evropané. Už tím přepychem, penězi a počítačem jsme ovlivněni a už nejsme schopni samostatného a logického uvažování v prostých situacích“. Splnil se mi velký sen a současně jsem rozladěn. Mohlo to být v klidu a ve vší slušnosti. Škoda!

Autor: Milan Horka

Korekce: Veronika Horáková, Jana Horková, František Kusovský

 

 

 
 
TOPlist